Povídky a příběhy

Milovat mohou i chudáci

22. března 2008 v 12:58 | zuzzami
Jsem normální holka,která se jmenuje Naty, je mi 16 let a bydlím v malé vesničce. Tak přesně touto větou začínají všechny holky v mém věku. Ano, já bych s ní též ráda začala,ale cožpak to jde? To, že jsem normální holka si maximálně myslí jen můj pes. Ten jediný mně rozumí. Ano, ne nadarmo se říká, pes- nejlepší přítel člověka.
Fajn, začnu asi tedy takhle. Moje rána jsou krutá. Probouzet se v chladném pokoji, kde zeď má celou omítku opadanou, kde jsou plesnivé flíčky. Myslíte si,že je to nechutné? Ano, je, ale co já s tím udělám?? Otec opilec a matka mi zemřela,když se dala na kariéru feťáka. Někdy si říkám,že ten život mám vážně nudný, ale ono to asi tak nebude. Například uklízet zbytky shnilého jídla,které je staré tak týden. Né-li déle. To je opravdu zajímavé a velice vzrušující. No fuj, nesnáším to! A horší, že já to právě snášet musím!
Nesnáším ani cesty do školy. Všichni mne obcházejí obloukem,ukazují si na mne a smějí se mi. A já si jen říkám, jsem přeci normální holka. Jen se smějte,ale jednou, jednou se budete vážně divit.
Takhle jsem prožívala každý den. Nudný, hloupý a někdy možná i usmívající obličej. Byl to vlastně už takový zvyk. Nikdy se nic nezměnilo. Ve škole semnou promluvil maximálně učitel, či kuchařka v jídelně s otázkou, kolik toho jídla vlastně chci. Všichni si stěžujou, co to zase za břečku je. Jsou to jen hlupáci. Tady se uplně hlásí jejich sobečnost a namyšlenost. Já, například za to jídlo jsem velice vděčná. Ale co, tady nejde o mne.
Možná bych měla napsat,co mám naopak ráda. Miluju procházky parkem, kolem rybníka a hlavně když jsem sama. Jsem zvyklá na samotu. Ano, ještě nesmím zapomenout na psa. Toho vezmu někdy sebou.
Když potkávám dvojice,které se drží za ruce, tak je nechápu. Nikdy jsem se nezamilovala. Nikdy jsem nechápala, co to znamená pojem LÁSKA. Reklamy, časopisy a především filmy- tak přesně tam se nejvíce objevoval pojem láska. Hezky se na to dívá, ale to je asi to maximální,co já mohu dělat. A popravdě? Vážně si nestěžuji. Bylo by to trápení na víc. Řešit to, s kým a kde se scházel potají, zatímco já jsem nad ním snila?..Ne, děkuji!
A ted nechápu další věc, co se to stalo? Todle jsem si říkala ještě před dvěma měsíci. Nechápu slovo Láska. Ted jsem to snad pochopila? Co se děje? Potkat tě v parku bylo osudné. Jeden pohled a jsem jiná? Nechci být jiná,chci to být já, ale co mě tedy tak změnilo? Proč se usmívám na lidi kolem. Ted jsem pro všechny kolem ještě divnější,než dříve. Je to směšné,ale je to tak. Z našich usměvů vznikly pozdravy, z pozdravů společné procházky a z procházek důvěrné rozhovory. Věřila jsem ti a ty jsi věřil mě. To bylo to krásné. Probudil jsi ve mne něco, co jsem myslela,že u mne se nikdy neprokáže. A ejhle. Je to i u mne. Vztahu jsem se bála,ale přece jen jsme to spolu zkusili. Bylo to skvělé,krásné a nezapomenutelné. Byl jsi jediný člověk,který mi rozumněl a to bylo ještě lepší. Bože, jak já tě milovala a miluji. Tím větší rána byla,když jsi přišel a zeptal jsi se mně,jestli jsem silná a jestli tě miluji. Ano, silná opravdu jsem, přeci jen jsem něco už v životě zažila a otázka na to,jestli tě miluji, byla vážně hloupá. Samozřejmě, miluji. Ale stále jsem nechápala,proč se mne na to ptá. Pochvilce mi dojde,proč se ptá. A popravdě, poprvé se mi stane,že mě tato informace srazí k zemi. Chce se mi plakat a on to vidí. Obejme mne a já slzy už netajím. On také ne. Je HIV pozitivní. Bože, proč? Proč zase já a proč ty? Oba jsme se, se slzami svíjeli na podlaze. Byla tak studená,ale já to vůbec nevnímala. Tiskla jsem ho k sobě jako nikdy.

Uteklo mnoho sekund, minut, hodin, dní, týdnu, měsíců a roků. A každý den jsem se probouzela s myšlenkou kdy příjde ten osudný den. Kdy budu zase sama. Ale na to stále nesmím myslet, já to vím. Snažíme a snažili jsem se užít si spolu každý den. Bylo to krásné a mě to uplně změnilo.
Našla jsem si i kamarádku. Prostě díky němu jsem objevila smysl života. Můj otec se také změnil. Šel do léčebny. Vyléčil se a doma se vše změnilo. Prostě se znova našel. A jsem za to velice ráda.
Dnes měl jít můj chlapec k doktorovi. Prý je to běžná prohlídka.Tak jsem si řekla,že než se vrátí,pujdu nakoupit. Když jsem se vrátila někdo zazvonil u mého bytu. Toho člověka jsem vůbec neznala. Nic mi neřekl,pouze mi dal do ruky obálku na které bylo mé jméno. Přejel mi mráz po zádech. Nevěděla jsem o co se jedná a tak jsem ji otevřela. Byl to hrozně dlouhý dopis,který mne srazil k zemi. Proboha. Napsal to můj chlapec. On se loučí...
Tak a je to tady. Přišel ten den, kterého jsme se oba bali, ale věděli jsem, že přijde. Lásko moje, je mi to líto. Slib mi,že nebudeš plakat. Už jsme to řešili spolu mnohokrát.
Stále tě budu mít vrytou v paměti. Nikdy nezapomenu, co jsme spolu prožili. Jsi moje statečná holčička. Nejhorší na tom všem je,že už tě nikdy nebudu moci políbit, nikdy tě obejmout, nikdy tě pohladit po tvých voňavých vlasech. Ach, celé tvé tělo bylo voňavé. Neboj se, bude to dobrý,chce to jen času. Mnoho času! Věděl jsem,že to bude těžké. Odloučit se s tebou. Ne, hlavně neplakej. Ano, já tu pláču,ale jen proto, že vím, jak ti to ublíží, jak tě to poznamená, jak budeš sama a smutná. Právě proto plakat nesmíš! Netrap se, tvůj život jde dál a ty si ho musíš užívat. Nebuď smutná pro něco, co jsi ztratila,ale raduj se proto, co získáš. Buď na sebe opatrná. Jsem na tebe náležitěě pyšný. Hrozně mě mrzí,že jsem ti musel lhát a říct ti, že mám ještě čas, že jdu do nemocnice na prohlídku. Byla to chyba, tak rád bych tě naposledy líbal, ale nemohl jsem. Musel a chtěl jsem tě toho pohledu na mne ušetřit. Proto ti píši pouze ubohý dopis.
Sluníčko moje, je čas. A já hrozně trpím. Protože je konec,který nikdo z nás dvou nechtěl. Lásko moje, musím končit, je zde sestra a jde mi dát injekci. Neboj, nebude mě to bolet, jen to štípne a bude to v pořádku. Miluji tě!! Nezapomen na náš zamilovaný strom v parku. Nikdy však nebraň tomu, kdyby ho chtěli pokácet, hlavně ať nezapomene tvé srdce! Naše láska na věky. Líbám tě a neplakej. Je čas....
Každých 6 sekund zemře v Africe dítě na nemoc AIDS.
Braňte se tomuto viru! Prosím!
By zuzzami

Život jako na houpačce

11. února 2008 v 17:55 | zuzzami
Slunce,které mě zaštípe do očí a zárověň rozzáří mé blond vlasy je docela příjemné,ale zdaleka ne tak, aby mne dovolilo se usmát. Tak ráda bych se zase smála a užívala si, ale cožpak to jde? Bez tebe jsem bezvládný člověk. Nemám důvody se smát. To, co jsem s tebou prožila nikdy nezapomenu. A tím pádem ani nezapomenu na naše tajná místa, vyprávění zážitků a na naši houpačku, na které jsme prožili své dětství. Proč? Ví to někdo? Strom, na kterém houpačka visí je z části suchý a na pohled vyčerpaný.
Ale i tak, proč nám ho chcete vzít? Kdo ho chce pokácet? Ty jsi také bojovala a nevzdala jsi se. Nedovolím a nechci,aby ti ho vzali. Měla by to být památka na tebe. Na anděla,který s postupem času ztrácel síly,ale stejnak jsi byla nejsilnější ze všech!
Hm,slunce zalezlo. Nedivím se. Ted už jen zbývá,aby se spustil déšť pomyslím si. V tu ránu uslyším tlukot kapek do parapetu. Mám chuť se rozplakat. Už i počasí semnou sdílí.
Celá chvějící se vstanu z postele a začnu se připravovat. Oblečení,které jsi mi nařídila si vzít až příjde tento den, jsem si skutečně sehnala. Ač víš, že tuto barvu ráda nemám. Ale když to tak vemu, ráda si tu ,,černotu" na sebe vezmu. Jdu se přeci s tebou rozloučit. Při příchodu mezi hroby se mi tak moc roztřesou kolena. Mám strach. Ne! Nechci. Nechci, aby jsi mne zde nechala. Stýská se mi a ty už necítíš,jak mi je smutno.
Když se v kostele rozehraje tvá oblíbená píseň a z pozadí vypluje tvý fotka, mé srdce začně tlouci jako o závod. Tuto fotku jsem fotila já. Vzpomínám si. Oznámila jsi mi, co za pohrumu tě potkala. Netušila jsi, že mne to zasáhlo ttak moc, až jsem se pro tebe v noci modlila. ,,Rakovina", řekla jsi mi chladným,roztřepaným a chraplavým hlasem. To,že jsi se po tomto slově usmála, mnou otřáslo ještě víc. Byla jsi mladá a typ tvé nemoci byl tak ojedinělý, že ti doktoři dali rok života, který jsi nedobrovolně ukončila.
Vítr, který mne pročísne dlouhé vlasy, mě pošimrá po celém těle. Natáhnu ruku a tři rudé,čerstvě utržené růže, dopadnou na tvoji rakev.Slzy zde však už neudžím. Tak ráda bych tě zase objala, dala ti přátelský polibek na čelo. Vše je však ztraceno.
Když tvá rakev zmizí, je mi hrozně úzko. Nevím, co se ted bude dít. Proboha,tak moc mi chybíš.
Slzy,které mi stékají z očí po tváři,jsou radostné,ale i plné smutku, samozřejmě. Radostné proto, že jsem na tebe pyšná. bojovala jsi až do úplného konce. Avšak smutné slzy proto,že jsem ztratila nejlepší přítelkyni. Byla a stále jsi nejlepší člověk.
Pamatuj, že za nějaký čas budeme zase spolu. Příjdu tam za tebou!
Líbám tě a mám tě opravdu moc ráda. Ten strom zachráním, slibuji.....
Nezapomeň tam na mne...

Němá tvář

4. února 2008 v 20:21 | zuzzami
Procházky temnou zahradou,kde nezpívá ani slavík a nehraje na své housle cvrček,ale kráká tu černá vrána,jsou mou každodenní specialitou. Starý strom,který pro mne slouží,jako lavička je tu strašně dlouho. Je to moje nejoblíbenější místo. Dají se zde zahodit všechny špatné vzpomínky a nálada. V této zahradě se mi ještě nikdy nepovedlo se usmát, né nadarmo se této zahradě nazývá Zašitý úsměv. Nikdo sem nechodí, mají strach z toho,co za neštěstí by je mohlo potkat,kdyby překročili starou bránu,která vrzne i při slabounkém závanu větru. Pro mne je to nejlíbeznější tón. Svět,který se schovává za bránou,děsí naopak mne. Mráz,který mi přejíždí po zádech jen kvuli tomu,že lze slyšet dětský smích, či přijíždějící pouť a samé sladké cukrátka mi opravdu nedělá dobře. Nechápu,co je na tom světě za bránou,tak zábavného a okouzlujícího. Zde je klid a čistý vzduch. Neprojede zde žádné auto a jak už jsem říkala,nikdo sem nechodí. Je to prostě ráj, ikdyž si ho každý představuje jinak. Jezírko,které je téměř černé a vždy mi vrací obraz mého němého výrazu je někdy vzrušující. Nelze se zde leknou ryby,žáby či další havěti ve vodě. Prostě jen klidná hladina,která má pouze oči,kterými sleduje svět. Velký strom,který zná všechna má tajemství je můj nejlepší přítel. Ví vše,ale nepoví nic. A někdy je lepší mlčet, když druhý vypráví své né zrovna dobré zážitky a vzpomínky. Jeho větev je zakroucena tak,že mne vždy obejme a já vím,že aspon někdo mne chápe, ikdyž to není lidská bytost. Proč by strom nemohl být kamarád? Dýchá stejně jako my a uši se v kmeni také určitě schovávají a oči v koruně stromu jsou také. Vidí do dálky,ale přitom stejnak vidí jen blízkou,rozbitou zeď. Třeba nechce vidět to,co se děje v ,,druhém" světě. Musel by se stydět a celý by povadl tím,jak by byl z toho smutný. To ani já nechci. Nechci ztratit blízkého přítele. Oh, a zde je má flétna. Vyrobila jsem ji z vrby,která je celá smutná a zhroucená k zemi. Nedivím se,že flétna nehraje veselé písně. Zahrada by trpěla ještě víc. A ani se sem veselá hudba nehodí. Byť ani slyšet ji nechci. Je to hrůza a mám k ní odpor. Při veselé a radostné hudbě si ihned představím děsícího klauna s červeným nosem.Ou, né, děkuji. Když začnu hráti na flétničku,odplují všechna má trápení. Ikdyž se jich nikdy nezbavím. Moje srdce je jako přístav a všechna trápení jsou loď. Furt a furt se vrací. Trápení jsou vlastně moji společníci,na kteřé jsem si už zvykla. Není důvod to řešit. První toužebné tóny mé srdce rozbuší tak,že si nevšimnu toho,že vrzne brána. Dostanu divný pocit poté,co si všimnu,že se ani větvička stromu nehne. Přestanu stát a otočím se. Jsem ještě němější než doposud. Stojí tam chlapec. Krásný, blonďatý chlapec. V ruce drží flétnu. Tím víc jsem překvapena. Nechápu,co zde dělá. Toto je mé místo a nikdo se neopovážil sem vstoupit. Ovšem,když začne hrát na flétnu oddychnu si. Nemohu mít výčitky toho,že někdo objevil mé místo. Jeho flétnička je vyrobena z té samé vrby,jako mám já. Je vidět, že se zde chlapec vyzná. Nemám důvod ho vyhnat. Je vidět, že má svůj přístav také přetížený lodí,která se k němu vrací. Pokud lidé obcházeli tuto zahradu, ted se ji vyhýbají obloukem, mají strach, protože slyší,že smutná hudba se line ze zahrady hlasitěji,než dříve..Já jsem ovšem poznala dalšího němého člověka,který se nebál vkročit do mého ráje...
autor: zuzzami
Až budu mít příště čas,napíšu něco dalšího...toto byla jen zkouška :)

Nápad

4. února 2008 v 18:54 | zuzzami
Mno,tak mě napadlo,že bych mohla zkusit taky něco napsat...docela mě slohy bavěj,tak uvidíme,co z toho vznikne :)
 
 

Reklama